V Česku máme zvrácený žebříček hodnot. Když pěstujete konopí, stát se s vámi nemaže. Když ale otec znásilňuje vlastní dceru a matka mu ji u toho drží, justice pokrčí rameny a hrozí směšnými tresty. Petr Větrovský informoval na svém Instagramu, že to hodlá změnit.
Režisér Petr Větrovský se nedávno naštval. A má k tomu sakra dobrý důvod. Titulek o rodičích z Karlovarska, kde matka asistovala u znásilňování vlastní dcery, aby ji „potrestala za zlobení“, je přesně ten moment, kdy by měla společnost vyjít do ulic. Větrovský se s právníky pustil do boje za zpřísnění trestů.
OSPOD jako kat, ne ochránce
Zatímco Větrovský bojuje na frontě legislativy, v zákulisí probíhá jiná, možná ještě děsivější tragédie. Jde o naprosté selhání orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a opatrovnických soudů. Tyto instituce mají jediné zadání: jednat v zájmu dítěte. Místo toho se ale chovají jako chladnokrevní úředníci, pro které je dítě „věc“ v majetku rodičů.
Neustále vidíme ten samý vzorec. OSPOD si vybere jednoho rodiče (často toho agresivnějšího nebo lépe manipulujícího) a druhého onálepkuje. Máma je „hysterka“, co brání styku, táta je prostě „muž“, co má svá práva. A přes tato práva rodičů nejede vlak, i kdyby to mělo dítě stát život. Doslova.
Kauza Bertík, Kauza Viktorka – benešovský soud selhává
Pokud bychom hledali symbol selhání, benešovský soud by byl horkým kandidátem. Právě tam se odehrály kauzy, před kterými máte tendenci raději zavřít oči. Nejdřív případ malého Bertíka, kde soud a instituce naprosto ignorovaly děsivá svědectví o sexuálních praktikách a raději dítě odebraly matce, protože „mařila styk“.
A pak přišla malá Viktorka. Tříletá holčička, kterou stát vytrhl z láskyplné pěstounské péče a hodil ji „rodičům“ – k biologickému otci, o kterém věděl, že trpí paranoidní schizofrenií a bere pervitin. Rozhodnutí soudkyně, která nedávno mimochodem spokojeně odešla na mateřskou, bylo rozsudkem smrti. Viktorka byla za pět měsíců po předání zavražděna. Odpověď předsedy soudu? „Neshledal jsem nic nestandardního,“ vyjádřil se Jiřímu Kubíkovi. Pokud je vražda dítěte důsledkem „standardního postupu“, pak je možná na čase celý systém změnit a lidi, kteří to vidí takto, propustit.
Kdy začneme děti skutečně chránit?
Justice se schovává za „mlčenlivost“ a „ochranu soukromí“. Ale čí soukromí chrání? Dětí, které trpí, nebo úředníky, kteří udělali fatální chybu? Proč málokoho v Česku zajímá, že soudní znalci volají po psychologických vyšetřeních, která soudy ignorují?
Děti nejsou majetek. Nejsou to trofeje, které se mají spravedlivě rozdělit mezi dva dospělé lidi bez ohledu na následky. Dokud budeme mít soudce, kteří se dívají do spisů jako do účetních knih, a pracovníky OSPODu, kteří honí vyděšené děti po bytech, budeme dál počítat mrtvé a zničené duše. Je čas, aby se k Větrovskému přidali další. Protože spravedlnost pro děti v podobě OSPODu neexistuje. Musíme si ji vybojovat.
