Učitelství pro ni není jen zaměstnání. S dětmi tráví čas i mimo lavice, nevadí jí, když jí říkají Míšo, a klasické známkování vyměnila za slovní hodnocení. Přesto přišla chvíle, kdy chtěla školství definitivně opustit. Učitelka Míša v podcastu Deník zoufalých matek otevřeně promluvila o tom, co se může odehrávat za zavřenými dveřmi českých škol, o toxickém pracovním prostředí i o tom, proč dobrý učitel potřebuje být především sám v pořádku.
„Já nemusím nic vydržet. Nemusím být v něčem, co není příjemné a co není v pohodě,“ říká dnes Míša. K tomuto poznání ale vedla dlouhá cesta. Přestože práci učitelky milovala, zkušenost z jedné ze škol ji dostala až do stavu, kdy se bála postavit před děti a vážně přemýšlela, že už nikdy učit nebude.
Učitelkou být nechtěla
Možná paradoxně dnes říká, že být učitelkou je zároveň její práce i koníček. Jako dítě přitom měla jasno. Na učitelku si hrála neustále. Panenky skládala před improvizovanou tabuli, učila je a napodobovala svou oblíbenou paní učitelku z prvního stupně. Pak ale přišla puberta.
„Řekla jsem, že nebudu žádná blbá učitelka,“ vzpomíná se smíchem v podcastu.
Rodiče v ní ale pedagogické předpoklady viděli a nasměrovali ji na střední pedagogickou školu. Začátky nebyly zrovna ukázkové. Sama o sobě mluví jako o třídním kašpárkovi a kvůli matematice ji čekal dokonce reparát. Právě přísná učitelka matematiky však nakonec patřila mezi lidi, kteří výrazně ovlivnili její další cestu.
„Ona mi opravdu ukázala směr. Jsem jí za to strašně vděčná, protože mě nechala si to vyžrat,“ vzpomíná Míša.
Od druhého ročníku se její přístup změnil. Škola ji začala bavit, pokračovala na vysokou a vystudovala učitelství pro první stupeň základní školy.
Ani tehdy ale nebyla její cesta úplně přímočará. Pracovala v bance, dělala hostesku, moderovala akce a chvíli si představovala, že pedagogický titul sice získá, ale učit nakonec nebude. K dětem ji znovu přivedli lidé, kteří v ní viděli něco, co ona sama možná ještě neviděla.
A zůstala.
Autoritu vykáním nezískáte
Dnes učí na prvním stupni vesnické základní školy a po prázdninách se vrací ke svým devatenácti dětem, které povede ve druhé třídě.
Její přístup přitom nemusí odpovídat představě klasické „paní učitelky“. Děti jí mohou říkat paní učitelko, ale klidně také Míšo. Mohou jí vykat i tykat. Nechá to na nich.
„Nemám žádnou potřebu, aby mi děti vykaly. Rovnou na začátku jim říkám, že mě mají oslovovat tak, jak je jim příjemné,“ vysvětluje.
S názorem, že vykání automaticky vytváří potřebnou autoritu, nesouhlasí.
„Skrz vykání si žádnou autoritu nezískám. To, že mi dítě říká paní učitelko, nic nezmění,“ říká.
U malých dětí je podle ní mnohem důležitější vztah. Učitel s nimi tráví velkou část dne, poznává jejich životy, problémy i radosti a postupně mezi nimi přirozeně vzniká blízkost. To samozřejmě neznamená, že učitel a žák mají stejné role. Dospělý nese odpovědnost. Respekt ale podle Míši nemusí vznikat strachem ani odstupem.
Podobně přemýšlí i nad hodnocením. Na současné škole má možnost děti neznámkovat a využívá slovní hodnocení.
„Děti si ze známek vlastně nic nepřinášejí. Ve slovním hodnocení opravdu popíšete, co se dítěti daří, na čem má zapracovat a dáte mu doporučení. To mi přijde mnohem cennější,“ vysvětluje.
Za dveřmi sborovny
Mnohem těžší část rozhovoru přichází ve chvíli, kdy se řeč stočí od dětí k samotným učitelům a vedení škol.
Míša během své kariéry zažila podporující kolektivy, ale také prostředí, kde měla pocit, že jsou mladým učitelům místo podpory házeny klacky pod nohy.
Vzpomíná například na začátky na jedné z pražských škol, kam nastoupila jako mladá učitelka. Přicházela s energií a nápady, místo přijetí ale podle svých slov někdy cítila spíše odpor.
„Často jsem brečela a byla jsem z toho docela špatná. Říkala jsem si, jestli má vůbec cenu učit v takových podmínkách,“ přiznává.
Postupem času si své místo vybudovala. Získala si děti i rodiče a právě vztahy s nimi ji držely. Některé děti, které tehdy učila, jsou dnes dospělé a stále jsou spolu v kontaktu.
Zkušenost v ní ale zůstala.
„Mrzí mě, že tohle zažívají mladí učitelé, kteří jsou zapálení a chtějí něco dělat. Může je to úplně zbytečně odradit,“ říká.
Ještě závažnější zkušenost přišla později na jiné škole.
Míša popisuje pracovní prostředí, ve kterém podle ní docházelo k manipulaci, problémům v komunikaci a situacím, kdy se realita prezentovaná rodičům lišila od toho, co sama jako zaměstnanec školy zažívala.
Právě tady narazila na hranici toho, co ještě dokázala unést.
Už nemohla dál
Situace postupně přestala být jen nepříjemností v práci.
Začala ovlivňovat její psychiku, rodinu i běžný život.
„Semlelo mě to. Byla jsem ve stavu, kdy jsem si říkala, že už si nedokážu stoupnout před děti. Všeho jsem se bála. Říkala jsem si, že už učit nebudu,“ popisuje jedno z nejtěžších období.
Nakonec skončila na pracovní neschopnosti a začala intenzivně pracovat sama na sobě. Docházela na terapie, vrátila se ke sportu, začala znovu číst, učit se anglicky a především trávit čas s rodinou.
Pauza trvala přibližně půl roku.
„Byla strašně cenná. Myslím si, že bych tady asi neseděla, kdyby ta pauza nebyla,“ přiznává.
Velkou roli sehrál také její manžel, dcera, rodina a přátelé. Právě okolí ji později přesvědčovalo, že práce, kterou tolik miluje, nemusí skončit jen kvůli jedné špatné zkušenosti.
A přišla nabídka z místní školy.
Zpočátku ji odmítla. Potřebovala ještě čas. Nakonec ale na pohovor přišla.
„Když jsem do té školy přišla, připadalo mi, jako bych byla doma,“ vzpomíná.
Dnes pracuje právě tam.
Učitel nemusí všechno vydržet
Z celé zkušenosti si odnesla jednu větu, kterou by podle ní měli slyšet i další učitelé.
Nemusíte všechno vydržet.
„Mně trvalo uvědomit si, že to opravdu není v pořádku. Slýchala jsem i to, že jsem to měla vydržet a neměla o tom mluvit. Dnes už sama pro sebe vím, že nemusím nic vydržet,“ říká.
Za zásadní považuje také možnost o problémech mluvit. Učitelé podle ní potřebují sdílet zkušenosti s kolegy, získávat jiný pohled a v případě potřeby vyhledat odbornou pomoc nebo supervizi.
Péči o samotného učitele přirovnává k dobře známému pravidlu z letadla – kyslíkovou masku musí dospělý nejdříve nasadit sobě a až potom dítěti.
„Když není v pohodě učitel, tak je v háji i ta třída. Každé vedení by podle mě mělo dbát na to, aby byli učitelé spokojení, protože jedině tak ze sebe vydají maximum.“
A právě to je možná myšlenka, na kterou při debatách o českém školství občas zapomínáme.
