Mobil v lavici dokáže během několika sekund odvést dítě od výkladu. Stále více zemí proto jeho používání ve školách omezuje. Podle aktuálních údajů UNESCO má v roce 2026 nějakou formu celostátního zákazu mobilních telefonů ve školách už 114 vzdělávacích systémů. Jenže úplně odstranit telefon ze školy neznamená odstranit ho ze života dítěte. A právě tady začíná mnohem složitější otázka: potřebují děti zákaz, nebo se především musí naučit technologie ovládat tak, aby technologie neovládaly je?
Mobilní telefony jsou jedním z témat, na kterých se rodiče i učitelé dokážou velmi rychle rozdělit na dva tábory. Jedni by je nejraději nechali ráno za dveřmi školy a dětem vrátili několik hodin denně bez displeje. Druzí namítají, že zákaz problém pouze odsune. Dítě totiž po posledním zazvonění telefon zase vytáhne z batohu a vstoupí do světa, ve kterém bude muset samo poznat, kdy ho odložit.
Když telefon krade pozornost
Argumenty pro omezení mobilů nejsou jen otázkou pocitu dospělých, že „my jsme je také neměli“. UNESCO upozorňuje na výzkumy, podle nichž může smartphone během vyučování děti rozptylovat a negativně ovlivňovat učení. Problémem přitom nemusí být jen samotné používání. Pozornost může narušovat i telefon ležící poblíž a příchozí upozornění. Po vyrušení může podle studie citované UNESCO trvat návrat plného soustředění na učivo až 20 minut.
Není proto překvapivé, že zákazy a omezení získávají ve světě na popularitě. V roce 2023 měla podobná pravidla méně než čtvrtina sledovaných zemí, zatímco v březnu 2026 už UNESCO evidovalo celostátní zákaz ve 114 vzdělávacích systémech, tedy v 58 procentech zemí. Podoba opatření se ale liší. Někde se zákaz vztahuje na celý školní den, jinde především na vyučování a existují výjimky například pro vzdělávací nebo zdravotní účely.
Jenže zákazem to nekončí
Představa školy, ve které děti několik hodin nesledují notifikace a o přestávce místo scrollování skutečně mluví se spolužáky, je lákavá. Zákaz může vytvořit prostor, ve kterém telefon jednoduše není neustálým pokušením. Sám o sobě ale dítě nenaučí, co má dělat ve chvíli, kdy nad ním žádný učitel nestojí.
A právě na to upozorňuje i UNESCO. Škola je jedním z míst, kde se děti mohou učit digitální gramotnosti, kriticky hodnotit informace, rozumět rizikům digitálního prostředí a pracovat s časem stráveným před obrazovkou. Organizace proto vedle omezení nevhodného používání technologií zdůrazňuje také potřebu připravit děti na svět, ve kterém budou digitální technologie běžnou součástí života.
V českých školách navíc není řešením jeden univerzální model. Jak uvedlo Ministerstvo školství, konkrétní postup při omezení používání nebo ukládání telefonů stanovuje škola podle vlastních podmínek a musí přitom zohlednit také organizační a bezpečnostní stránku.
Potřebujeme obojí
Možná tedy hledáme odpověď na špatně položenou otázku. Nemusíme vybírat mezi absolutním zákazem a naprostou volností. Dítě může mít ve škole jasně stanovené chvíle, kdy telefon zůstává v tašce nebo na určeném místě, a zároveň se učit, proč takové pravidlo existuje.
Digitální sebeovládání totiž nevznikne tím, že dítěti v určité budově telefon odebereme. Musí postupně pochopit, že nemusí reagovat na každou notifikaci, že není nutné vyplnit každou volnou minutu obrazovkou a že telefon může být užitečný nástroj, aniž by se stal středobodem celého dne.
A stejná debata by neměla končit u dveří školy. Jen těžko můžeme očekávat, že dítě bude mít zdravý vztah k telefonu, pokud doma vidí dospělé, kteří kontrolují displej během večeře, při rozhovoru nebo při každé volné minutě. Škola může nastavit hranice. Rodiče mohou dělat totéž doma. Dlouhodobým cílem ale nejspíš není vychovat dítě, které telefon nepoužívá proto, že nesmí. Je jím mladý člověk, který ho dokáže odložit i ve chvíli, kdy by mohl pokračovat.
