„Já k babičce nechci.“ Jedna věta, která dokáže rodiče dostat do pořádně nepříjemné situace. Babička se těší, rodiče už mají program a dítě najednou odmítá odejít. Je to rozmar, který máme přejít, nebo signál, který bychom měli brát vážně? Automatická odpověď neexistuje. Jedno je ale důležité: dětské „ne“ bychom neměli bez dalšího smést ze stolu.
Někdy za ním totiž není vůbec nic dramatického. Dítě chce zůstat doma, nechce přerušit hru, u babičky se nudí nebo právě zjistilo, že kamarád může odpoledne ven.
Jindy ale může být důvod podstatnější. Vadí mu způsob, jakým s ním prarodič mluví. Necítí se tam dobře. Bojí se něčeho, co neumí pojmenovat. Nebo se mezi dítětem a prarodičem skutečně něco stalo.
První otázka by proto neměla znít: „Jak ho přemluvím?“ Ale: „Proč tam nechceš?“
Jedno „nechci“ ještě nemusí znamenat problém
Děti odmítají spoustu věcí, které jsou pro ně ve výsledku v pořádku. Nechtějí do školky, na kroužek, z hřiště domů ani večer do postele. A stejně tak mohou jednoho dne odmítnout návštěvu babičky, přestože spolu jinak mají krásný vztah.
Proto není potřeba z jedné věty okamžitě vyvozovat, že se u prarodičů děje něco špatného.
Zkuste místo přesvědčování chvíli poslouchat. „Co ti u babičky vadí?“ „Stalo se tam minule něco?“ „Nechceš tam dnes, nebo už tam nechceš chodit vůbec?“
Rozdíl mezi „nechci, protože bych radši hrál Minecraft“ a „nechci tam spát, protože se tam bojím“ je obrovský. A bez rozhovoru ho rodič nemusí poznat.
Respektovat dítě neznamená, že rozhoduje o všem
Tady se snadno dostaneme do opačného extrému. Respektující rodičovství neznamená, že čtyřleté dítě dostane právo sestavit rodinný kalendář a každé jeho momentální „ne“ automaticky ruší návštěvu.
Dítě ale má právo na to, aby byl jeho názor slyšet a byla mu přikládána váha odpovídající jeho věku a vyspělosti. Tento princip vychází také z Úmluvy o právech dítěte. Materiály zveřejněné Ministerstvem práce a sociálních věcí připomínají, že dítě má být vnímáno jako člověk s vlastními názory a právy a při rozhodování se má zohledňovat jeho nejlepší zájem.
S věkem samozřejmě roste i význam toho, co dítě říká. Jinak budeme pracovat s odporem tříletého dítěte, které dnes prostě nechce od mámy, a jinak s dvanáctiletým dítětem, které několik měsíců opakuje konkrétní důvody, proč se u prarodiče necítí dobře.
Pozor na větu: „Ale babičce bude líto“
Tohle je past, do které se můžeme dostat velmi snadno.
„Babička už upekla buchtu.“
„Celý týden se na tebe těší.“
„To jí přece nemůžeš udělat.“
„Podívej, jak bude smutná.“
Dítě se tím může naučit něco, co jsme ho vůbec učit nechtěli: že za emoce dospělého člověka odpovídá ono.
Samozřejmě můžeme vysvětlit, že na druhých lidech záleží a že naše rozhodnutí mají následky. Empatie je důležitá. Neměla by se ale měnit v citové vydírání.
Především v situaci, kdy dítě opakovaně říká, že se někde necítí dobře, není dobrým argumentem to, že dospělý bude z jeho odmítnutí smutný.
Když dítě najednou otočí, zbystřete
Představte si dítě, které ještě před měsícem u babičky bez problémů spalo. Najednou nechce ani na odpolední návštěvu. Při zmínce o přespání začne plakat nebo je výrazně úzkostné.
Tady už stojí za to pátrat hlouběji.
Nemusí za tím být nic nebezpečného. Babička třeba dítě nutí dojíst jídlo, které nesnáší. Děsí ho velký pes. Nemůže tam večer usnout. Prarodiče se před ním pohádali. Nebo mu babička opakovaně říká něco, co mu je nepříjemné.
Současně ale platí, že pokud dítě naznačuje, že mu někdo ubližuje, nevhodně se ho dotýká, trestá ho způsobem, kterého se bojí, nebo popisuje jinou situaci ohrožující jeho bezpečí, není namístě jeho odpor „překonávat“. Takovou informaci je potřeba brát vážně a řešit především bezpečí dítěte.
Ani prarodiče nemají neomezené právo na dítě
Často se říká, že „babička má na vnouče právo“. Česká právní úprava je ale podstatně jemnější.
Občanský zákoník skutečně počítá s možností styku dítěte s příbuznými a dalšími blízkými osobami. Podle § 927 se však posuzuje mimo jiné citový vztah dítěte k danému člověku a to, zda by nedostatek styku dítěti způsobil újmu.
A především se řeší nejlepší zájem konkrétního dítěte.
Ústavní soud zdůraznil, že právě nejlepší zájem dítěte je základním kritériem při rozhodování, zda je právo příbuzných na styk s nezletilým vůbec dáno a jaký má být jeho rozsah. Posuzovat se mají konkrétní okolnosti, potřeby dítěte i jeho rodinné vztahy.
Takže ne, samotné příbuzenství neznamená, že potřeby dítěte přestávají být důležité.
Konflikt mezi rodiči a babičkou mění situaci
Někdy navíc dítě nechce k babičce proto, že se ocitlo uprostřed konfliktu dospělých.
Máma se nebaví s tchyní. Táta nesnáší svého otce. Předávání dítěte doprovázejí hádky a doma se o babičce mluví jako o „té nemožné ženské“.
Pak může být těžké poznat, co skutečně chce dítě a co už převzalo od rodičů.
Také v těchto případech je ale důležité sledovat dopad na něj. Ústavní soud upozornil, že při rozhodování o styku dítěte s prarodiči mohou být relevantní právě napjaté a vyhrocené vztahy v rodině. Konflikt mezi rodiči a příbuznými totiž může nejlepší zájem dítěte ovlivnit.
Dítě by zkrátka nemělo fungovat jako poslíček v rodinné válce.
Možná nemusíte návštěvy úplně zrušit
Pokud za odmítáním není otázka bezpečí, nemusí být jedinými možnostmi „pojedeš tam a hotovo“ nebo „už babičku nikdy neuvidíš“.
Dítě nechce u babičky spát? Může tam nejdřív strávit jen odpoledne.
Nechce tam být samo? První návštěvu můžete absolvovat společně.
Vadí mu, že se tam nudí? Babička s ním může vymyslet aktivitu, kterou má rádo.
A jestli vztah v poslední době ochladl, možná potřebuje znovu vyrůst postupně.
Blízký vztah mezi dítětem a prarodiči může být velmi cenný. I Ústavní soud ve své judikatuře připomíná obecný zájem dítěte na vytváření a zachovávání blízkých vztahů s dalšími členy rodiny, kteří mu mohou být v životě oporou.
Takový vztah ale nevzniká tím, že dítě každý druhý víkend naložíme do auta navzdory jeho zoufalému protestu.
Nejdůležitější není „ano“, nebo „ne“. Je to důvod
Rodiče nemusejí splnit každé přání dítěte. Stejně tak ale nemusí ignorovat jeho hranice jen proto, že na druhé straně stojí milovaný člen rodiny.
Když dítě řekne „k babičce nechci“, zkuste nejprve zjistit, co skutečně říká.
Možná tím myslí: „Dnes se mi nechce.“
Možná: „Nechci tam spát.“
Možná: „Vadí mi, jak se ke mně babička chová.“
A možná vám říká něco mnohem důležitějšího, jen pro to zatím nemá správná slova.
Právě proto dětské „ne“ nemusí vždycky rozhodnout. Vždycky by ale mělo stát za to ho vyslechnout.
ZDROJE:
