Těšila jste se. Na chvíli ticha, na kávu, kterou možná konečně vypijete teplou, na možnost pracovat bez „mamííí“ každých pět minut. A pak za dítětem zaklapnou dveře školky a najednou vám to ticho, po kterém jste celé léto toužila, připadá nějak podezřele prázdné. Nástup do školky totiž není velká změna jen pro dítě. Adaptují se i rodiče. A radost z nově nabytého prostoru se může úplně bez problémů potkat se smutkem, výčitkami i pocitem, že dětství utíká příliš rychle.
Možná je na tom nejzvláštnější právě ten rozpor. Ráno děti vypravíme a v duchu si říkáme: Konečně chvíle klidu. O pár hodin později kontrolujeme hodiny, kdy už půjdeme vyzvedávat. A když začne školní rok naplno – školka nebo škola, kroužky, úkoly, večeře, koupání, spát – může přijít ještě jiný pocit: Vždyť já je vlastně skoro nevidím.
Těšit se, že dítě půjde do školky, z vás nedělá špatnou mámu
Začněme tím, co si možná potřebuje čas od času připomenout spousta rodičů. Je naprosto možné těšit se, až dítě nastoupí do školky nebo se po prázdninách vrátí do školy, a zároveň po něm doma cítit stesk. Tyhle dvě věci se navzájem nevylučují.
Dlouhé týdny, kdy jsou děti prakticky pořád s námi, mohou být krásné – a také vyčerpávající. Rodič potřebuje vlastní prostor, práci, dospělý svět nebo prostě chvíli, kdy za nikoho dalšího nenese bezprostřední odpovědnost. Jenže když ji konečně dostane, může přijít vina. Neměla bych si to ticho tolik užívat? Neměla bych s nimi chtít být každou možnou minutu?
Neměla. Rodičovství není soutěž v tom, kdo se dokáže nejvíc obětovat.
Pak ale přijdou všední dny. A najednou máte pocit, že vám jejich dětství protéká mezi prsty
Prázdniny mají jednu zvláštní vlastnost. Dny jsou dlouhé. Děti jsou pořád někde kolem nás. Někdy možná až příliš. A potom přijde září a všechno se smrskne do časového harmonogramu.
Ráno vstát. Snídaně. Obléct. Odvézt. Škola nebo školka. Vyzvednout. Kroužek. Domů. Úkoly. Večeře. Sprcha. Připravit věci na další den. Spát.
A další ráno znovu.
Najednou můžete mít pocit, že s dítětem sice trávíte několik hodin denně, ale velkou část z nich pouze organizujete jeho život. Připomínáte boty, svačinu, úkol, trénink, čištění zubů a čas na spaní. A někde mezi tím se snažíte ještě vměstnat obyčejné „být spolu“.
Právě tenhle pocit znám sama velmi dobře. Po prázdninách se těším, až děti nastoupí do školy. Těším se na klid, na práci a na to, že doma chvíli nebude chaos. Jenže pak mi začnou chybět. A když se rozjede klasický kolotoč škola–kroužky–povinnosti–večerka, někdy mě přepadne pocit, že mi jejich dětství během školního roku protéká mezi prsty nějak podezřele rychle.
A samozřejmě se dostaví výčitky. Protože mateřství má zřejmě speciální talent zařídit, abychom si vyčítaly i to, že jsme si dvě hodiny ticha vlastně docela užily.
Nástup do školky je změna pro celou rodinu, nejen pro tříleté dítě
Není přitom nijak zvláštní, když odloučení intenzivně prožívá i rodič. Národní pedagogický institut přímo upozorňuje, že na nové prostředí a situaci se při nástupu do mateřské školy neadaptuje pouze dítě, ale také jeho rodiče.
Pro dítě je nové téměř všechno. Prostředí, lidé, pravidla, denní režim i skutečnost, že má několik hodin fungovat bez rodiče. Pro mámu nebo tátu se ale mění něco jiného: role, kterou posledních několik let zastávali prakticky nepřetržitě.
Ještě včera jste přesně věděli, co dítě jedlo, s čím si hrálo, proč se rozplakalo a co ho rozesmálo. Najednou existuje několik hodin jeho života, u kterých nejste. Má svoje kamarády, zážitky, malé konflikty i radosti, o kterých se dozvíte až odpoledne. Nebo taky vůbec, protože na otázku „Co jste dnes dělali?“ dostanete legendární odpověď: „Nic.“
Je to vlastně dobrá zpráva. Dítě si začíná vytvářet kousek vlastního světa. Jen rodičovské srdce nemusí být z téhle vývojové novinky okamžitě nadšené.
Když pláče dítě, loučení zbytečně neprotahujte
Samostatnou kapitolou jsou první rána ve školce. Některé děti vběhnou dovnitř a sotva zamávají. Jiné se rodiče drží tak pevně, že máte chuť oznámit učitelce, že školní docházku přehodnotíte někdy kolem maturity.
České metodické materiály doporučují adaptační proces neuspěchat a respektovat individuální potřeby dítěte. Pokud to konkrétní školka umožňuje, může zpočátku pomoci kratší pobyt a jeho postupné prodlužování. Důležitá je také spolupráce rodičů se školkou.
A jedna praktická rada stojí za zapamatování: neodcházet dítěti tajně. Metodika MŠMT doporučuje krátké a srozumitelné rozloučení – dítě má vědět, že rodič odchází. Zmizet ve chvíli, kdy se zrovna nedívá, může být pro dospělého jednodušší, ale není to doporučený způsob adaptace.
Dítě zároveň potřebuje vědět, co bude následovat. Místo abstraktního „přijdu odpoledne“ může být pro malé dítě srozumitelnější konkrétní bod jeho dne: po obědě, po odpočinku nebo po svačině – samozřejmě podle toho, kdy skutečně dorazíte.
A co když nepláče dítě, ale máma až za rohem?
Pak si možná stačí přiznat, co se vlastně děje.
Nechybí vám nutně dítě proto, že by mu ve školce bylo špatně. Může vám chybět proto, že jedna etapa vašeho společného života končí. Dítě, které vás ještě nedávno potřebovalo prakticky ke všemu, zvládne najednou velkou část dne bez vás.
To může bolet, i když přesně tohle chceme.
Není ale potřeba vlastní smutek přenášet na dítě. Pokud rodič při každém loučení opakovaně ukazuje obrovské obavy, dítě může dostávat jiný signál, než bychom chtěli: Možná je opravdu důvod mít strach.
Klidné rozloučení proto neznamená, že vám na dítěti nezáleží. Svoje emoce můžete zpracovat o pět minut později v autě. Klidně i s kafem a lehce rozteklou řasenkou.
Nemusíme z každého odpoledne vytěžit maximum
Pocit rychle utíkajícího dětství má ještě jeden nepříjemný vedlejší efekt. Začneme mít potřebu „dohánět společný čas“.
Takže do už tak nabitého týdne přidáme rodinné výlety, tvoření, společenské hry a další aktivity, protože přece chceme kvalitně trávit čas s dětmi. A nakonec je v neděli večer vyčerpaná celá domácnost.
Možná není potřeba vyrábět vzpomínku každý den.
Společný čas nemusí znamenat dokonale naplánovaný program. Někdy může být mnohem cennější nechat po příchodu domů půl hodiny prázdnou. Sednout si spolu na gauč. Udělat kakao. Poslechnout si historku, která začíná u svačiny a po deseti minutách stále nemá pointu.
Dětství se neodehrává pouze na rodinných výletech. Odehrává se i v obyčejném úterý v kuchyni.
Možná nám nechybí čas. Možná nám chybí chvíle, kdy nikam nespěcháme
A právě tady může být skutečný problém školního roku.
Ne že bychom s dětmi vůbec nebyli. Jsme s nimi pořád. Jen během velké části společného času něco musíme.
„Dělej, přijdeme pozdě.“
„Převlékni se.“
„Máš úkol?“
„Vezmi si věci na trénink.“
„Už sis vyčistil zuby?“
„Je pozdě, běž spát.“
A najednou zjišťujeme, že jsme celý večer strávili vedle sebe, ale vlastně jsme spolu vůbec nebyli.
Možná proto není nutné hledat další tři hodiny týdně, které v kalendáři stejně neexistují. Může pomoci spíš chránit malé úseky, ve kterých se nic neorganizuje. Deset minut cestou ze školy. Společná večeře bez mobilu. Chvíle před spaním, kdy místo „už spi“ přijde ještě jedna otázka.
Ne jako další rodičovský úkol. Právě naopak.
To, že vám dítě chybí, neznamená, že ho máte držet doma
Adaptace je proces a každé dítě ji může zvládat jinak. NPI připomíná, že možnost postupně si zvykat na nové prostředí patří mezi důležité psychosociální podmínky předškolního vzdělávání. Metodika pro mateřské školy zároveň zdůrazňuje individuální přístup a spolupráci rodiny se školkou.
Stejný prostor k adaptaci ale můžeme dát i sami sobě.
Nemusíme si vybírat mezi dvěma extrémy: buď jsem šťastná, že děti konečně vypadly z domu, nebo jsem dobrá matka a každou minutu bez nich trpím.
Můžeme cítit obojí.
Můžeme milovat svoje děti a milovat ticho, když odejdou. Můžeme se těšit na září a zároveň být naměkko, když je vidíme s batohem odcházet. Můžeme chtít, aby byly samostatné, a současně si občas přát, aby ještě na chvíli zůstaly malé.
Možná právě tohle je jedna z podivnějších částí rodičovství. Celé roky děti učíme, aby nás potřebovaly o něco méně.
A pak zjistíme, že jsme na to vůbec nebyli připravení.
ZDROJE:
