„Neber ho hned, zvykne si.“ „Musí se naučit usnout sám.“ „Nech ho chvíli vybrečet.“ Rady tohoto typu slyší rodiče miminek pořád. Jenže novorozenec, který pláčem volá rodiče, není totéž jako osmiměsíční dítě, u kterého rodina řeší dlouhodobé problémy s usínáním. Současné poznatky proto nedávají jednoduchou odpověď „nechat“, nebo „nenechat“. Zásadní je věk dítěte, důvod pláče i to, jakou metodu rodiče používají.
Pláč malého miminka není manipulace ani promyšlený způsob, jak si rodiče „omotat kolem prstu“. V prvních týdnech a měsících je to jeden z hlavních způsobů komunikace.
Podle Pediatrické kliniky 2. LF UK a Fakultní nemocnice Motol může kojenec plakat kvůli hladu, mokré pleně, strachu, únavě nebo nadbytku podnětů. Rodič ho může uklidňovat například chováním, houpáním, dudlíkem nebo tichým zpěvem. Množství pláče navíc v prvních měsících přirozeně kolísá a kolem třetího měsíce obvykle začíná postupně klesat.
A právě tady vzniká první velké nedorozumění.
Novorozenec se nepotřebuje „naučit, kdo je tady šéf“
Miminko pláče, protože něco potřebuje. Někdy dokážeme během několika sekund zjistit co. Jindy dítě nakrmíme, přebalíme, pochováme, zkontrolujeme teplotu – a ono stejně pláče dál.
To neznamená, že rodič dělá něco špatně.
Britská zdravotní služba NHS mezi běžné důvody pláče řadí hlad, únavu, mokrou plenku, potřebu kontaktu, nadýmání, přílišné teplo či chlad nebo přestimulování. Zároveň upozorňuje, že některé děti jednoduše pláčou více a že kolem druhého týdne života může pláče přibývat, než začne zhruba kolem třetího měsíce ustupovat.
U velmi malého dítěte proto nedává příliš smysl chápat pláč jako „špatný zvyk“, který je nutné odnaučit.
Tak malé dítě ještě nemá spánkový režim dospělého člověka. Národní zdravotnický informační portál uvádí, že kojenci spí přibližně 16 hodin denně, ale jejich spánek je rozdělený do více úseků ve dne i v noci. Denní a noční rytmus se teprve během týdnů a měsíců postupně formuje.
Takže ano: miminko se v noci budí.
A ne: samo o sobě to neznamená, že jste ho „naučili špatně spát“.
Opravdu dítě rozmazlíme tím, že ho pochováme?
Strach z rozmazlení miminka má mimořádně dlouhou životnost.
Dítě zapláče, rodič ho vezme do náruče a někdo okamžitě pronese: „Tak a teď už tě bude mít přečtenou.“
Jenže u malého kojence je potřeba blízkosti běžnou součástí jeho fungování. NHS doporučuje na pláč reagovat, dítě utišovat a opakovaně mu poskytovat pocit bezpečí.
To samozřejmě neznamená, že rodič musí během první sekundy každého zakňourání sprintovat přes byt.
Miminka během spánku vydávají zvuky, vrtí se, krátce zakňourají a někdy zase sama pokračují ve spánku. Rodič může chvíli sledovat, zda se dítě skutečně probouzí.
Je ale rozdíl mezi tímto krátkým vyčkáním a rozhodnutím, že plačící novorozenec bude ponechán dlouhou dobu bez reakce proto, aby se „naučil“ usínat.
Pak je tu spánkový trénink. A to je trochu jiná debata
Tady bývají internetové diskuse nejvyhrocenější.
Na jedné straně stojí tvrzení, že jakékoliv ponechání dítěte plakat poškodí jeho psychiku a vztah k rodičům.
Na druhé straně slyšíme, že stačí několik večerů „zatnout zuby“, dítě se vypláče a od té doby bude spát celou noc.
Výzkum ale nabízí mnohem méně dramatický obrázek.
Jedna známá randomizovaná studie publikovaná v časopise Pediatrics sledovala 43 dětí ve věku 6 až 16 měsíců. Porovnávala mimo jiné takzvanou postupnou extinkci – tedy metodu, při níž rodič intervaly mezi krátkými kontrolami dítěte postupně prodlužuje – s metodou posouvání času usnutí. Obě metody vedly ke zlepšení některých parametrů spánku. Po roce vědci nezjistili významné rozdíly v citové vazbě mezi dítětem a rodičem ani v emočních a behaviorálních problémech.
To je důležitá informace.
Ale stejně důležité je říct, co studie neprokázala.
Nezkoumala novorozence. Nešlo o tisíce dětí. A nedokazuje, že nechat jakékoliv miminko libovolně dlouho plakat je automaticky nejlepší nebo jediná správná cesta.
Výzkum rozhodně neříká: Zavřete dveře a vraťte se ráno
Pod označením „nechat vybrečet“ se totiž schovává několik velmi rozdílných přístupů.
Jedním extrémem může být úplné nereagování na dítě po dlouhou dobu.
Jiný přístup představuje graduated extinction, tedy postupné prodlužování času mezi kontrolami, během nichž rodič dítě krátce ujistí svou přítomností.
A existují také metody, které nejsou založené na nechávání dítěte plakat vůbec – například postupné vzdalování rodiče od postýlky nebo úprava času ukládání podle skutečné ospalosti dítěte.
Systematický přehled výzkumu spánkových intervencí u kojenců publikovaný v roce 2020 zjistil u některých behaviorálních metod spíše mírné krátkodobé účinky. Autoři zároveň upozornili, že máme stále mezery v poznání, zejména u dětí mladších šesti měsíců a pokud jde o dlouhodobé důsledky některých metod založených na extinkci.
Jinými slovy: věda nám nedává univerzální návod pro každou rodinu a každé miminko.
Půlroční dítě není šestitýdenní miminko
Tohle je možná nejdůležitější věta celého článku.
Když někdo řekne, že „výzkumy prokázaly bezpečnost vyplakání“, je potřeba se okamžitě zeptat:
U jak starých dětí?
Výzkum behaviorálních spánkových metod je podstatně silnější u starších kojenců a malých dětí než u novorozenců.
Systematické přehledy navíc upozorňují, že právě u dětí mladších šesti měsíců existuje více nejistoty a výsledky studií nejsou dostatečným podkladem pro jednoduché doporučení, že by rodiče měli od prvních týdnů dítě učit spát pomocí ignorování pláče.
Proto je trochu nešťastné, když se všechny rady o spánku kojenců shrnou do jedné věty.
„Nech ho vybrečet.“
U dvoutýdenního dítěte totiž řešíme něco úplně jiného než u desetiměsíčního dítěte, které je zdravé, prospívá a rodina už několik měsíců bojuje s usínáním.
A co kortizol? Nezpůsobí pláč dítěti trauma?
Tady se na sociálních sítích objevují mimořádně silná tvrzení.
„Když necháte dítě plakat, jeho kortizol vystřelí a poškodíte mu mozek.“
Nebo z opačné strany:
„Bylo prokázáno, že vyplakání nemá vůbec žádné následky.“
Ani jedna věta není přesným shrnutím toho, co skutečně víme.
Zmíněná studie dětí ve věku 6–16 měsíců nezjistila u použitých behaviorálních metod zvýšení sledovaného stresového ukazatele oproti kontrolní skupině; naopak zaznamenala malé až střední poklesy. Po roce vědci nezjistili ani rozdíl v typu vazby dítě–rodič.
Jenže to pořád neznamená, že máme dostatek důkazů k tvrzení, že jakýkoliv pláč, jakékoliv délky, u dítěte jakéhokoliv věku nemůže mít žádný dopad.
Věda takhle jednoduše nefunguje.
Když chcete něco změnit, začněte rutinou, ne stopkami
Ne každá rodina navíc potřebuje „metodu“.
Někdy může pomoci mnohem nudnější řešení: přibližně pravidelný večerní režim, zklidnění prostředí, méně podnětů před spaním a postupné poznávání toho, kdy je dítě skutečně unavené.
FN Motol připomíná, že rodiče někdy při pláči paradoxně přidávají stále další podněty ve snaze miminko rozptýlit, a dítě může být nakonec přestimulované ještě víc. Pomoci může klid, houpání, tichý zpěv nebo náruč.
Také výzkumné přehledy spánkových intervencí opakovaně zmiňují význam konzistentních večerních rutin a poučení rodičů o dětském spánku.
Nezní to tak efektně jako „třídenní metoda, po které bude miminko spát 12 hodin“.
Ale dětský spánek bohužel není instagramová výzva.
Někdy pláč není problém se spaním
Tohle bychom neměli přehlédnout.
Když miminko večer dlouho pláče, nemusí jít o to, že se „neumí samo uklidnit“.
Může mít hlad. Reflux. Bolesti. Může být nemocné. Může mít obtíže při krmení. Některé děti trápí výrazný neklid nebo kojenecké koliky.
Podle NZIP je při pochybnostech vhodné kontaktovat pediatra, zejména pokud se k pláči přidává odmítání pití, nedostatečné přibývání nebo jiné neobvyklé projevy.
Zpozornět je potřeba také tehdy, pokud se charakter pláče náhle výrazně změní, dítě působí nemocně, je nezvykle spavé, má problémy s dýcháním, opakovaně prudce zvrací nebo má neobvyklou teplotu.
V takové chvíli neřešíme spánkový návyk. Řešíme zdravotní stav dítěte.
A co když už rodič skutečně nemůže?
Existuje ještě jedna situace, o které se musí mluvit.
Dítě hodiny pláče. Rodič několik nocí téměř nespal. Nic nezabírá. Začíná cítit vztek, zoufalství a naprostou bezmoc.
V tu chvíli je bezpečnější dítě na krátkou dobu položit do bezpečné postýlky a odejít se uklidnit, než pokračovat v péči ve stavu, kdy rodič přestává svoje reakce zvládat.
NHS v takové situaci doporučuje ujistit se, že je dítě v bezpečí, na několik minut odejít do jiné místnosti, zklidnit se a poté se vrátit. A zdůrazňuje jednu absolutní zásadu: s miminkem nikdy netřást. Třesení může způsobit závažné poškození mozku.
To není metoda uspávání.
To je krizové bezpečnostní opatření pro vyčerpaného rodiče.
Takže nechat vybrečet, nebo ne?
Možná je frustrující, že závěr nezní jednoduše.
Ale právě to odpovídá současným poznatkům.
U novorozenců a velmi malých kojenců je pláč především komunikace a běžně na něj reagujeme péčí, kontaktem a hledáním příčiny.
U starších kojenců mohou některým rodinám pomoci behaviorální spánkové postupy včetně metod s krátkými a postupně prodlužovanými intervaly před reakcí. Dostupné studie u starších miminek neprokázaly obávané poškození citové vazby, ale vědecké důkazy mají své limity a rozhodně z nich nelze udělat univerzální příkaz pro všechny děti.
A pokud nechcete dítě nechávat plakat?
Nemusíte.
Existují i postupnější metody a rodiny si mohou zvolit přístup, který odpovídá jejich dítěti i tomu, co jsou sami schopni a ochotni zvládnout.
Možná bychom tak jednu starou radu mohli konečně trochu upravit.
Ne „nech ho vybrečet“.
Spíš:
Zjisti, proč pláče, vezmi v úvahu jeho věk – a nenech internet rozhodovat za vás oba.
ZDROJE:
- Fakultní nemocnice Motol a Homolka, Pediatrická klinika 2. LF UK – vývoj kojence, pláč a spánek: https://www.fnmotol.cz/kliniky-a-ambulance/pediatricka-klinika-2-lf-uk-a-fn-motol/
- Národní zdravotnický informační portál – Spánek a jeho fáze: https://www.nzip.cz/clanek/2584-spanek-a-jeho-faze
- PubMed / Pediatrics – Behavioral Interventions for Infant Sleep Problems: A Randomized Controlled Trial: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/27221288/
- PubMed – A systematic review of prevention and treatment of infant behavioural sleep problems: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/31965638/
- NHS – Soothing a crying baby: https://www.nhs.uk/baby/caring-for-a-newborn/soothing-a-crying-baby/
