Myšlenka, že děti s různými potřebami mohou vyrůstat a vzdělávat se společně, dává smysl. Jenže co se stane, když má učitel ve třídě dítě, jehož potřebám sám nerozumí, a pomoc asistenta nefunguje tak, jak by měla? Učitelka prvního stupně Míša v podcastu Deník zoufalých matek otevřeně popsala, proč inkluzi podporuje jako princip, ale zároveň v její současné podobě vidí řadu problémů.
„Mně inkluze připadá jako skvělá myšlenka. Pak ale přijdete do praxe a zjistíte, že je to mnohem složitější,“ říká.
Právě tenhle rozpor se stal jedním z nejsilnějších témat druhého dílu našeho rozhovoru.
Ne proto, že by děti se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol „nepatřily“. Ale protože samotné přidání dalšího dítěte a dalšího dospělého do třídy ještě automaticky nevytvoří prostředí, ve kterém bude dobře dítěti, spolužákům i učiteli.
Učitel není automaticky speciální pedagog
Míša vystudovala učitelství pro první stupeň. Sama ale upozorňuje na něco, co rodiče zvenčí nemusí vůbec napadnout.
„Já nejsem speciální pedagog. A některé specifické potřeby dítěte zkrátka neumím odborně řešit tak, jako člověk, který tento obor vystudoval,“ říká.
Inkluzivní vzdělávání proto nemůže stát jen na větě: dítě bude v běžné třídě a učitel si poradí.
Český systém počítá s takzvanými podpůrnými opatřeními, jejichž podoba se má odvíjet od konkrétních vzdělávacích potřeb dítěte. Mohou zahrnovat úpravy výuky a hodnocení, speciální pomůcky nebo personální podporu, například asistenta pedagoga. Nastavení podpory vyšších stupňů vychází z doporučení školského poradenského zařízení.
Problém podle Míši nastává tehdy, když se systémová pomoc na papíře nepotká s možnostmi konkrétní školy a lidí ve třídě.
Jednomu dítěti může běžná třída prospět. Jinému nemusí
Debata o inkluzi se často zvrhne do dvou táborů.
Inkluze je vždycky správně.
Nebo inkluze vůbec nefunguje.
Jenže děti nejsou tabulka v Excelu.
Míša upozorňuje, že potřeby mohou být velmi rozdílné. U dítěte s tělesným postižením může být společné vzdělávání například velmi dobře zvládnutelné. U jiného dítěte mohou být projevy jeho obtíží natolik závažné, že je situace náročná nejen pro učitele a třídu, ale především pro něj samotného.
A právě individuální posouzení zdůrazňují také metodické materiály NPI. Podpůrná opatření mají vycházet z konkrétních obtíží, možností a silných stránek dítěte, nikoliv pouze ze samotného názvu diagnózy.
„Někdy si říkám, jestli je tomu konkrétnímu dítěti v tom kolektivu vůbec dobře,“ říká Míša.
To není argument proti začleňování. Je to argument pro to, aby se při rozhodování skutečně sledovalo dítě, nikoli ideologický název systému.
Asistent pedagoga není osobní asistent dítěte
Jedna z věcí, ve kterých podle Míši panuje mezi rodiči největší zmatek, je role asistenta pedagoga.
Asistent pedagoga totiž není „člověk přidělený jednomu dítěti, který za ním celý den chodí“.
Podle metodiky NPI pomáhá učiteli při organizaci a realizaci vzdělávání a má podporovat aktivní zapojení a samostatnost žáka. Podle potřeb může pracovat s konkrétním dítětem, ale také s dalšími žáky ve třídě, a to podle pokynů pedagoga a ve spolupráci s ním.
„Asistent pedagoga je pomoc pro pedagoga při zvládnutí vzdělávání dítěte. Nemá dělat všechno za něj,“ vysvětluje Míša.
A právě tady podle ní vznikají v praxi konflikty.
Když pomoc začne dítěti brát samostatnost
Míša má zkušenost se skvělými asistenty. S lidmi, kteří se vzdělávají, rozumějí své roli a dokážou s učitelem vytvořit skutečný tým.
Zažila ale také opak.
„Někdy asistent otevře dítěti učebnici, vystřihne něco za něj, odpoví za něj. Přitom já potřebuju, aby to dítě postupně zvládalo samo,“ popisuje.
To je poměrně podstatný detail.
Smyslem podpory není vytvořit dítěti člověka, bez kterého se už nikdy neobejde. Metodické doporučení NPI naopak mezi úkoly asistenta výslovně uvádí podporu samostatnosti a aktivního zapojení žáka.
Dobrá pomoc někdy znamená pomoci.
A jindy právě ustoupit o krok dozadu a počkat.
Nestačí někoho posadit do třídy
V rozhovoru zazněla také kritika kvalifikace některých asistentů. Tady je důležité doplnit kontext.
Český zákon stanovuje pro asistenty pedagoga kvalifikační požadavky a od září 2026 upravuje jednotlivé cesty, kterými lze odbornou kvalifikaci získat. Neplatí tedy obecně, že by funkce asistenta pedagoga byla bez jakýchkoliv kvalifikačních pravidel.
To ale neznamená, že mezi jednotlivými asistenty nejsou v praxi obrovské rozdíly ve zkušenostech, přípravě a schopnosti spolupracovat s učitelem.
A právě to Míša popisuje ze své zkušenosti.
„Měla jsem skvělé asistentky. Bylo vidět, že je ta práce zajímá a dovzdělávají se. Ale zažila jsem i situace, kdy mi přítomnost dalšího člověka ve třídě práci spíš komplikovala.“
Dobrý asistent a učitel musejí být jeden tým
Ve třídě nemohou existovat dvě paralelní pedagogická království.
Jedno vede učitel.
Druhé asistent.
Smyslem asistenta pedagoga je podle NPI spolupracovat s pedagogickými pracovníky a postupovat podle jejich pokynů. Může pracovat i s jinými žáky, aby učitel získal prostor věnovat se dítěti, které potřebuje intenzivnější podporu.
Právě proto není ideální představa, že učitel učí „normální děti“ a asistent si vedle něj učí „své dítě“.
Je to jedna třída.
A má fungovat jako jeden celek.
Inkluze není jen o právu jednoho dítěte
Tohle je citlivá část celé debaty.
Dítě se speciálními vzdělávacími potřebami má právo na podporu. Zároveň ale ve třídě sedí dalších dvacet dětí, které mají svoje potřeby.
„Když je nějaká situace velmi závažná, nemůže se úplně zapomenout na to, že u toho jsou ostatní děti. A zároveň se musíme ptát, jestli právě tohle prostředí prospívá tomu konkrétnímu dítěti,“ říká Míša.
Smysluplná inkluze proto podle ní není soutěž o to, čí potřeba má větší hodnotu.
Je to hledání systému, ve kterém má šanci fungovat celá třída.
A to je podstatně těžší než napsat do zákona nebo metodiky jedno slovo.
Poradna není trest ani nálepka
Na konci podcastu přišel také dotaz od maminky. Učitelka jí opakovaně doporučuje navštívit s dcerou pedagogicko-psychologickou poradnu a ona má pocit, že se škola snaží její dítě „využít“, aby získala asistenta.
Míšina reakce byla poměrně jednoznačná.
„Kdyby mi učitelka mé dcery řekla, že doporučuje poradnu, šla bych tam. Já svoje dítě miluju, ale právě proto nemusím vidět něco, čeho si všimne člověk, který ho pozoruje ve třídě.“
Vyšetření v poradně automaticky neznamená, že dítě „něco má“.
Pokud se žádný zásadní problém nepotvrdí, rodič může získat uklidnění. Pokud poradna určitou potřebu zjistí, může doporučit konkrétní podporu.
NPI zároveň připomíná, že například přiznání asistenta jako podpůrného opatření není libovolným rozhodnutím samotného učitele – vychází z procesu poradenského posouzení a doporučení školského poradenského zařízení.
Dobrá myšlenka potřebuje dobré podmínky
Míša není proti inkluzi.
Právě naopak.
„Učit děti, že žijeme s různými lidmi, že někdo potřebuje jinou pomoc a že spolu můžeme fungovat, je podle mě skvělé,“ říká.
Jenže dobrá myšlenka potřebuje také lidi, znalosti, čas a funkční spolupráci.
Učitele, který nemusí být odborníkem na úplně každou existující diagnózu.
Asistenta, který zná svoji roli.
Poradenský systém, který umí hledat řešení pro konkrétní dítě.
Rodiče, kteří jsou součástí spolupráce.
A především ochotu přiznat si, že jedno řešení nemusí být nejlepší pro všechny děti.
Možná právě tady by měla debata o inkluzi začínat.
Ne otázkou, jestli je „dobrá“, nebo „špatná“.
Ale otázkou: Co potřebuje právě tohle dítě, aby mohlo ve škole skutečně fungovat?
ZDROJE:
Národní pedagogický institut – Metodické doporučení ke zřízení funkce asistenta pedagoga: https://archiv-nuv.npi.cz/uploads/Metodicke_doporuceni_ke_zrizeni_funkce_asistenta_pedagoga.pdf
NPI – pravidla poskytování poradenských služeb a podpůrná opatření: https://archiv-nuv.npi.cz/uploads/KIPR/Vystupy_z_klicovych_aktivit/Jednotna_pravidla/F2_Jednotna_pravidla_pro_poskytovani_poradenskych_sluzeb_specialni_cast_PPP.pdf
Zákon o pedagogických pracovnících – kvalifikace asistenta pedagoga, znění účinné od září 2026: https://www.zakonyprolidi.cz/
Podcast Deník zoufalých matek – rozhovor s učitelkou Míšou, 2. díl; přepis dodaný redakcí.
