Dva měsíce prázdnin, odpoledne doma a výlet s dětmi místo normální práce. Tak může učitelská profese vypadat zvenčí. Učitelka prvního stupně Míša ale v podcastu Deník zoufalých matek popsala druhou část práce: zprávy rodičů večer, strach o děti na výletech, rodinné problémy, které si učitel nese v hlavě domů, i chvíle, kdy se ze „svých“ dětí po pěti letech loučí se slzami.
Když dítě přijde v jednu nebo ve dvě ze školy, snadno vznikne představa, že podobně vypadá pracovní doba jeho učitele.
Pak přijde červenec a oblíbená věta:
„Vy učitelé se máte. Dva měsíce prázdnin.“
Míša už na ni má naučenou odpověď.
„Říkám: Nemám prázdniny. Mám řádnou dovolenou.“
A není to jediná věc, která z druhé strany školních dveří vypadá trochu jinak.
Osm týdnů dovolené ano. Dva měsíce nicnedělání ne
Pedagogičtí pracovníci mají podle zákoníku práce skutečně dovolenou v délce osmi týdnů za kalendářní rok.
To je více než u většiny zaměstnanců a není potřeba předstírat opak.
Neznamená to ale, že učitel zavře poslední červnový den dveře školy a otevře je znovu až prvního září.
Míša během léta absolvuje vzdělávání, připravuje materiály a před začátkem školního roku chystá třídu. Sama se ale naučila chránit si alespoň část července.
„První měsíc se opravdu snažím vypnout. Sportuju, čtu, jezdím na výlety a práci se snažím neřešit. A pak najednou koncem července cítím, že už se mi energie vrací a začínám přemýšlet, co budeme dělat,“ říká.
Podle ní je odpočinek důležitý i pro děti.
„Spokojené děti potřebují spokojeného učitele. Učitel, který je úplně vyřízený, asi těžko odvede nejlepší práci.“
Telefon v deset večer? I učitel potřebuje hranice
Elektronické systémy školu a rodinu propojily jako nikdy předtím.
To má obrovské výhody. Informace se neztratí v zapomenuté žákovské, rodiče vědí o změnách a učitel může rychle předat důležitou zprávu.
Jenže existuje také druhá strana.
„Dřív jsem byla bezhraniční učitelka. Chtěla jsem, aby byli všichni spokojení. Odpovídala jsem a vycházela vstříc všemu. Až jsem zjistila, že to jde na úkor mě a mojí rodiny,“ říká Míša.
Dnes už se proto snaží nereagovat na zprávy v jakoukoliv denní či noční dobu.
Rodič má jedno dítě a jeho zapomenutý úkol je v danou chvíli jeho největší školní problém.
Učitel má ale například devatenáct dětí.
A tedy devatenáct rodin, které mu mohou napsat.
Mimochodem: domácí úkol se známkovat může. Ale má to háček
V podcastu zaznělo, že domácí úkoly se „prakticky nesmějí známkovat“. Tady je potřeba informace zpřesnit.
Podle stanoviska Ministerstva školství škola domácí úkol hodnotit může, pokud má tuto možnost zakotvenou v pravidlech hodnocení ve školním řádu. Ministerstvo ale výslovně upozorňuje, že známkování domácích úkolů není vhodné kvůli rozdílným podmínkám dětí doma a doporučuje jinou formu zpětné vazby. Nevypracovaný úkol navíc není možné ohodnotit pětkou jako by šlo o neznalost učiva.
Míša sama úkoly neznámkuje a zadává je spíš krátké.
„Když dítě přijde a řekne, že úkol zapomnělo, zeptám se: Kdy ho přineseš? Zítra? Dobře. A funguje to. Nemám zkušenost, že by kvůli tomu děti úkoly přestaly dělat.“
MŠMT zároveň doporučuje přiměřenou zátěž, respektování věku a možností dítěte a upozorňuje, že domácí úkol nemá přenášet odpovědnost za výuku ze školy na rodinu.
Učitel vidí věci, které se známkami nemají nic společného
Jedna část práce se v Bakalářích nikdy neobjeví.
Dítě chodí několik dní neupravené.
Usíná při vyučování.
Začne se chovat úplně jinak.
Rodiče vedou vyhrocený spor.
V rodině se děje něco vážného.
Učitel není pouze člověk, který vysvětluje vyjmenovaná slova. Je zároveň dospělým, který dítě pravidelně vidí několik hodin denně.
Míša má zkušenost i se situacemi, kdy od ní orgán sociálně-právní ochrany dětí žádal vyjádření například v souvislosti s rodinnou situací dítěte. Sama zdůrazňuje, že při podezření na zanedbávání nebo ohrožení dítěte nejde učitel na vlastní pěst „řešit rodinu“, ale situaci komunikuje s vedením školy a postupuje podle konkrétních okolností.
A právě tady se učitelská práce může začít velmi rychle dotýkat témat, na která vás žádná písemka z pedagogiky emocionálně úplně nepřipraví.
„Nejsou to děti, které si jen odučím“
Míša během let zažila děti s vážnými rodinnými problémy i zdravotními komplikacemi.
Vzpomíná například na žáka, který se při nebezpečném napodobování internetového parkouristy vážně zranil.
„Jeho maminka mi zavolala a já jsem byla úplně vyřízená. Měli jsme zrovna rodinnou oslavu a najednou jsem vůbec nebyla schopná myslet na nic jiného. Opravdu jsem o něj měla strach.“
Ještě silnější vzpomínku má na školní výlet, při kterém jedna z dívek zkolabovala.
Míša věděla o jejích zdravotních obtížích a postupovala podle předem známých instrukcí. Když čekaly na záchranáře, dívka jí ležela hlavou na klíně.
„Hladila jsem ji po čele a ona mi řekla, že jsem hodná. Řekla jsem jí, že mě takhle hladila moje maminka, když mi bylo špatně.“
Při vyprávění se jí i po letech lámal hlas.
„Nejsou to prostě jen děti, které si jdete odučit. Vnímáte jejich příběhy.“
Školní výlet není placená dovolená s dvaceti dětmi
Míša výlety a školy v přírodě miluje.
Zároveň po nich bývá podle svých slov mnohem unavenější než po běžném vyučování.
„Na škole v přírodě prakticky nespíte normálně. Někdo nemůže usnout, někomu se stýská, něco slyšíte na chodbě. Pořád jste jedním uchem vzhůru.“
A nad vším visí jedna věc: odpovědnost.
Dítě může upadnout. Zranit se při sportu. Zkolabovat. Stačí vteřina.
„Čím jsem starší, tím mám paradoxně větší strach. Protože už jsem viděla, kolik věcí se může stát, i když máte všechno připravené,“ říká.
A pak přichází druhý strach: reakce rodičů.
Většina samozřejmě chápe, že odřené koleno nebo zlomená ruka nemusí automaticky znamenat pochybení učitele. Jenže stačí jedna velmi špatná zkušenost a pedagog si příště může říct, že žádný výlet za tu odpovědnost nestojí.
Míša proto nechce odsuzovat kolegy, kteří školy v přírodě nebo velké výlety neorganizují.
„To, že někdo nejezdí na školy v přírodě, z něj nedělá špatného učitele. Každý máme jiné nastavení.“
Dítě vypráví pravdu. Ale svoji
Rodiče často získávají informace o škole z jediného zdroje.
Od dítěte.
A dítě si obvykle nevymýšlí. Jen situaci interpretuje po svém.
Míša vzpomíná na maminku, jejíž dcera si doma hrála na školu a neustále „vyhazovala žáky ze třídy“. Maminka se začala ptát, proč Míša děti vyhazuje ven.
„Já přitom nikoho za trest nevyhazovala. Ve třídě bylo dítě se specifickou potřebou a někdy potřebovalo vstát, projít se po chodbě a zase se vrátit. Spolužačka si to přebrala tak, že ho vyhazuju.“
To je možná jedna z nejdůležitějších připomínek pro rodiče i učitele.
Dítěti věřit.
Ale pokud něco zní znepokojivě, zjistit i druhou stranu.
Ne proto, že dítě lže. Ale proto, že šestiletý člověk může stejnou situaci pochopit úplně jinak než dospělý.
Všichni ve třídě nemusí být kamarádi
Další věta Míši může rodiče překvapit.
„Nemám ráda, když se říká: Všichni jsme ve třídě kamarádi. Nejsme. Ani dospělí nejsou kamarádi úplně se všemi.“
Úkolem školy podle ní není vynutit přátelství.
Je naučit děti, že se mohou respektovat a spolupracovat i s někým, koho by si samy za nejlepšího kamaráda nevybraly.
Stejně tak upozorňuje na rychlé používání slova šikana. Skutečnou šikanu rozhodně nechce zlehčovat, zároveň ale připomíná, že konflikt dvou prvňáků není automaticky šikanou.
U malých dětí jde často o učení sociálních pravidel, čtení situací a regulaci emocí.
To samozřejmě neznamená, že učitel všechno vidí.
„Když rodič doma pozoruje změnu a má pocit, že se něco děje, měl by napsat. Už se mi stalo, že jsem si ničeho nevšimla, rodič mě upozornil, já se na to zaměřila a skutečně tam něco bylo.“
Zase se tedy vracíme ke stejnému slovu.
Spolupráce.
Ideální rodič podle učitelky? Ne ten, který upeče nejvíc buchet
Nemusíte se hlásit na každou školní akci.
Nemusíte vyrábět nejlepší kostým.
Nemusíte být první dobrovolník do každého stánku.
„Já naprosto chápu, že rodiče pracují,“ říká Míša.
Kdyby ale měla popsat rodiče, se kterým se jí dobře spolupracuje, vypíchne jiné věci.
Čte informace, které škola posílá. Pamatuje si důležité termíny. Nechá dítě postupně přebírat odpovědnost. A když vznikne problém, komunikuje.
Nejde tedy o rodiče, který je pro školu neustále k dispozici.
Jde o rodiče, který chápe, že na jedné straně nestojí škola a na druhé rodina.
Obě strany by měly chtít totéž.
Aby dítě školní roky nejen nějak přežilo.
„Přijměte svoje děti takové, jaké jsou“
Na konci téměř dvouhodinového rozhovoru dostala Míša prostor říct rodičům jednu věc.
A možná nejlépe shrnula celý díl.
„Přijměte svoje děti takové, jaké jsou. Nehoňte jedničky. Každé dítě je v něčem jiné a v něčem dobré. Užívejte si spolu život a jejich dětství, protože je nevratné.“
To je od učitelky možná překvapivá rada.
Neřekla: víc procvičujte.
Neřekla: kontrolujte úkoly.
Ani: hlídejte známky.
Řekla vlastně něco mnohem obyčejnějšího.
Nenechte si jejich dětství utéct mezi známkami, úkoly a tím, co všechno ještě musí zvládnout.
Protože jednou skončí i pátá třída.
A učitelka, která tvrdí, že se loučením po letech už nenechá tolik rozhodit, stejně přiznává:
„Brečím pokaždé.“
ZDROJE:
Ministerstvo školství – stanovisko k zadávání a hodnocení domácích úkolů: https://edu.cz/methodology/stanovisko-msmt-k-zadavani-domacich-ukolu-ze-dne-4-5-2023/
Zákoník práce – výměra dovolené pedagogických pracovníků: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2020-285
Podcast Deník zoufalých matek – rozhovor s učitelkou Míšou, 2. díl; přepis dodaný redakcí.
